Mirka Van Gils Slavíková: Nikdy neumíme dost. Češi při pečení dělají zásadní chybu

• Váš život je velmi pestrý. Žila jste v Německu, Jihoafrické republice, Americe, teď střídáte Holandsko a Česko. Dokázala byste vyzdvihnout konkrétní místo, které vás nejvíce cukrářsky poznamenalo?

To se nedá, protože každá ta země má svá specifika a všechny mě nějakým způsobem obohatily. Říci jednoznačně jednu zemi, to by nebyla pravdivá odpověď.

• Kdy jste si uvědomila, že je cukrařina to, co chcete ve svém životě dělat?

Mě to s dovolením uvědomil můj tatínek. Řekl mi, že chce, abych dělala nějaké reálné řemeslo. Nepřál si, abych byla výtvarnicí. Já jsem Kozoroh, a ten vždy, když něco dělá, tak naplno, nebo vůbec. Když už jsem v cukrařině byla namočená, tak jsem v podstatě do tohoto řemesla spadla úplně.

Nechte se inspirovat recepty od Mirky

• Souhlasila jste s tím?

Na počátku ne. Ale ta benevolence, která je dnes u dětí, tenkrát nebyla. Dnes jsem však za to ráda. V té době se mi to zdálo až příliš rozumné. Musím ale říci, že jako výtvarnice bych se asi takhle sladce životem neprotloukla.

• Myslíte, že se cukrařina dá přirovnat k umění?

Cukrařina je rozhodně umělecké řemeslo.

• Co je na tomto umění nejtěžší?

Tohle řemeslo má veliké rozpětí a rozhodně vyžaduje zručnost. Cukrařina má jakési kategorie. Existuje měkká cukrařina, to je klasika, co známe z cukrárny. Pak je dekorativní cukrařina, kde už se zdobí daleko víc a v kategorii Art se modeluje z karamelu, čokolády a tak dále.

• Propojujete malbu, které se věnujete, nějakým způsobem do svých výtvorů?

Jedné disciplíně v cukrařině se přímo říká kakao malba. Takže ano, malování je součástí. Když dělám dezerty, musím si připravit skici, protože musím vidět, jak to bude nakonec vypadat. Kreativita se propojuje významně. Znám dost cukrářů, kteří také malují, a to i ve světě. To výtvarno je tam zkrátka zakotvené.

• Co vás nejvíce na cestě za hotovým produktem baví?

Mě baví celý ten proces, protože na začátku stojí nějaká myšlenka a pak musíte zkoušet a kombinovat. Dáváte vše dohromady a znovu zkoušíte chutě. Pak nastává moment, kdy tomu musíte dát design. Každá ta etapa má něco do sebe.

• Když tvoříte, vymýšlíte a kombinujete, držíte se svých osvědčených chutí, nebo se pouštíte i do extravagantnějších kombinací?

Pořád zkouším novinky. Protože za léta dojdete do jakési roviny, kde si řeknete, že se už nemá cenu učit a že to nějak doklepete do konce. Ale nikdy neumíme dost. Každým mým výjezdem do světa přišla nějaká nová vlna chutí. Pořád se objevuje něco nového. Teď momentálně jsem zamilovaná do pandanu.

• Co to je pandan?

Známá je pandanová rýže. Ta velmi voní. Je to proto, že v rýži roste tráva, která je v podstatě plevelem a je silně aromatická. Ta chuť se pak dostává do rýže. Pandan je tráva, ze které se dělá dochucovadlo, kterému se také říká pandan. Neumím ho popsat ani k ničemu přirovnat. Velmi mi chutná v piškotu a v makronkách.

• Kde čeští cukráři-lajci dělají nejčastěji chybu?

Český člověk je velice těžký improvizátor a má pocit, že vše umí, všude byl a všemu rozumí. Češi velmi neradi dodržují receptury, nejen gramáží, ale zároveň rádi mění suroviny. Já udávám i vajíčka v gramáži. U některých receptů je velice důležité mít přesnou dávku. Když vajec dáte víc, těsto bude řídké a nevyjde mi to, co má.

• Co naopak jako český národ umíme na výbornou?

Improvizaci :-)

My jako Češi dokážeme jíst jako hlavní chod dezert. Knedlíky, vdolečky, buchtičky s vanilkovým krémem. To nikde ve světě nenajdete.

• Jaký chuťově nejrozmanitější sladký kousek jste připravila?

Dělaly jsme s mou asistentkou Míšou pro kamarádku dort k narozeninám. Požadavek byl jeden jediný – musí být silně matchový. Základem byla matcha, ale my jsme do toho vložily obrovské množství dalších chutí. Bylo to neskutečně dobré. Daly jsme tam lichi, pandanové želé, makronky, maliny, pandanový krém.

View this post on Instagram

A post shared by 🧁 Mirka van Gils Slavíková 🧁 (@mirkavangils)

• Napsala jste osm kuchařek, kterou pro vás bylo nejtěžší vytvořit, a naopak?

Nevím, která byla nejtěžší, ale první kniha Kouzlo dezertů se stala mým poprvé. Byla jsem oslovena, sama jsem touhu psát ani neměla. Dostala jsem se do něčeho, co bylo třeba pochopit – jak knihu složit, popsat, myslet za čtenáře. Ta první určitě nebyla jednoduchá a možná byla nejtěžší.

Ty další knihy nebyly ovlivněny nakladatelem. To jsou knihy JÁ. Nemám ráda strohé kuchařské knihy. Sami čtenáři mě dovedli k tomu, že tu knihu čtou od začátku do konce. Proto jsem do nich vložila kratší i delší příběhy.

• Měla jste někdy chuť přestat?

To je jasné. Tímto procesem procházíme úplně všichni. Někdy do toho chceme zkrátka hodit vidle a vyprdnout se na to. Většinou mě to chytalo kolem těhotenství a porodu. Přesto jsem se vždycky vrátila ke kořenům, ze kterých jsem vzešla. Proč se učit něco úplně nového od začátku, když už v sobě mám něco zakořeněné. Byla by to škoda.

• Jaká je vaše nejoblíbenější sladkost?

Stejk :-)

Teď vážně směrem k cukrařině. Rozhodně to vyhrávají výrobky z kynutého těsta. Teď to bude znít hodně přes čáru, myslím si, že vše, co děláme s mojí asistentkou Míšou – koláče, buchty a další – je nejlepší. To je nafrněné, co? :-)

Řekla bych, že v Míše jsem vychovala většího kritika, než jsem já sama. Má velmi citlivý jazyk a je rozmlsaná. Vždy docházíme k názoru, že nejlíp si to upečeme samy. Kynuté těsto totiž potřebuje péči a musíte mu dát to, co potřebuje.

• Existuje naopak něco sladkého, co vy sama ráda nemáte?

Likérové špičky. Nelíbí se mi ta podoba, do které se vytvořila. Je zkrátka krajně neestetická. Rozčilují mě nejrůznější rádoby vtipné mutace, které se dělají. Navíc mi to ani nechutná. Likérovou špičku akceptuji jen v případě, že se dělá jako mini zákusek s opravdovým likérem a je připravena z ganache.