Gastronomické zážitky z dalekého Japonska

Konečně se mi splnil můj dlouholetý sen – podívala jsem se do Japonska! I když nešlo o tradiční turistický výlet na vlastní pěst – cestovala jsem se studenty z různých koutů světa – náš program byl velmi pestrý a zahrnoval i seznámení s místní kuchyní. V mém případě ale nezůstalo jen u domluvených obědů a večeří, kupovala jsem si různé svačinky a sladkosti, kdy se jen dalo!

Popravdě, po návratu do České republiky mi japonská kuchyně neskutečně chybí. Po každém jídle jsem si připadala plná tak akorát a pestrost ochutnaných pokrmů mi brala dech. Už před odletem jsem totiž věděla, že japonská gastronomie není jen o sushi...

Během pobytu jsem nemohla vynechat známý Ramen, který jsem si dopřála v jednom malém tokijském bistru kousek od hotelu. Skvěle dochucený vývar, pořádný kus masa, hromada nudlí a skvělé řasy. Původem je sice z Číny, ale bistra nabízející tuto vynikající polévku jsou v Japonsku opravdu populární.

Shabu-shabu

Velkým zážitkem pro mě byla večeře v tradiční restauraci v Kjótu. Dovnitř člověk mohl vstoupit pouze bez bot a sedělo se na zemi – tomuto způsobu sezení u stolu se v japonštině říká "zashiki". A nebojte, před vstupem na toaletu jsou pro hosty samozřejmě připraveny speciální pantofle.

A co jsme měli k jídlu? Tradiční pokrm Shabu-shabu. Na stole byl připraven velký hrnec s vodou a kostkami tofu, porce hub enoki, klíčků a především plátků masa. K tomu jsme mohli ochutnat plátky syrových ryb, rýži, tempuru a porci nakládané zeleniny. Vše spočívá v tom, že si každý ze strávníků sám připraví vlastní porci masa (zeleniny) ve vroucí vodě a poté ji namočí do jedné z omáček. Název "shabu shabu" je odvozen od zvuku, který je slyšet během vaření – přiznám se, nic takového jsem nezaslechla – nicméně jídlo bylo famózní a rozhodně doporučuji!

Taiyaki

Při každé procházce jsem si v obchodu s potravinami nebo v pouličním stánku koupila nějakou malou sladkost nebo svačinku. Jeden den to byly špízky s kuličkami Dango (připravované z rýžové mouky a často i obarvené nebo s nějakou omáčkou), další zase Dorayaki lívanečky (dva lívance se sladkou náplní z adzuki fazolí uprostřed) nebo Taiyaki. Sladkost nesoucí toto jméno můžete vidět na fotce nad textem, je to vlastně těsto upečené do tvaru rybičky a uvnitř je nejčastěji sladká pasta z adzuki fazolí. Chuťově mi připomíná vafle, takže nezvyklá se vám může zdát především fazolová náplň. Já ale s fazolemi nasladko problém nemám, dokonce jsem si na nich opravdu pochutnala.

Bentō

Celosvětově známým japonským pokrmem je samozřejmě Bentō. Krabičky naplněné všelijakými ingrediencemi – většinou nechybí rýže, porce ryby nebo masa a nakládaná nebo jiným způsobem upravená zelenina. Velice často si tyto krabičkové obědy připravují lidé v Japonsku do práce nebo do školy, jelikož se dají jednotlivá patra snadno poskládat na sebe. Bentō si ale můžete dát i v restauraci, já jsem si takto pochutnala na smažené i nakládané zelenině, rýži, krevetovém salátku a především na neskutečně chutné olihni. A nechyběla ani známá miso polévka. K tomuto způsobu stravování se ještě vrátím později, často se totiž takto obědvá či večeří při cestě vlakem nebo letadlem.

Momiji manjū

Japonské sladkosti jsou v mnoha případech pro Evropana velkou neznámou. Některé druhy jsou z rýžové mouky, mají nezvyklé náplně i tvary.

Já jsem kromě již zmiňových sladkostí jako např. Dango nebo Dorayaki ochutnala i Mochi nebo Daifuku. Při cestě na ostrov Miyajima jsem ale zjistila, že mířím na místo, kde se vyrábí specifická sladkost s názvem Momiji manjū. Věřím, že tento koláček ve tvaru javorového listu zachutná řadě z vás – je totiž připravován z piškotového těsta, a i když je uvnitř již tradičně náplň z fazolek, připomíná spíš sladkou marmeládu, takže si ji s běžnými fazolemi nemusíte nutně spojovat.

Kromě toho se zde prodává i varianta s čokoládou nebo ovocným džemem, ale osobně si myslím, že fazolová varianta je zdaleka nejlepší (vyzkoušela jsem totiž všechny zmíněné).

Ostrov Miyajima rozhodně stojí za návštěvu nejen kvůli Momiji manjū – pokud se zajímáte o tradiční chrámy, svatyně nebo jste si vždycky chtěli pohladit živou srnku. Těch je totiž ostrov plný!

Okonomiyaki

Ano, přiznávám. Toto jídlo na fotografii nevypadá příliš vábně, ale v Japonsku se řadí mezi další známé – Okonomiyaki. Provedení se liší v každém regionu a variace jsou obvyklé v těstech i posypech.

Bohužel si přesně nepamatuji, jaký druh byl ten, který jsem ochutnala já, ale typově odpovídal tomu z Hiroshimy. Obsahoval zelí, nudle, vejce i mořské plody, to vše bylo opečené a následně zalité neskutečným množství omáčky. Navrch navíc přistála pořádná porce "katsuobushi". A cože to je?

Katsuobushi jsou tenké hoblinky tuňáka; jejich příprava je ale velmi náročná – filety tuňáka bez kostí se nejdřív několik hodin udí a poté suší na slunci postříkané speciálně vytvořenou plísní. Týdny, měsíce i rok, tak dlouho může být tento proces opakován, což se samozřejmě projeví na kvalitě výsledného produktu.

Letištní svačinka

Jak jsem slíbila, vracím se opět ke krabičkovým obědům. Ty jsou totiž velmi populární nejen v restauracích nebo jako jídlo do školy, běžně na ně narazíte na nádražích či letištích. Já jsem si jeden takový box koupila při čekání na letišti Haneda.

Bentō boxíkům prodávaným na nádraží se jinak říká "ekiben" (eki = stanice, nádraží), našla jsem i speciální název pro ty, které koupíte na letišti – "soraben" (sora = nebe).

Výběr je opravdu neskutečný, zahlédla jsem krabičky s rýží a zeleninou, ale také sendviče naplněné smaženým masem nebo rolky plné ryb. Na cestu jsem si koupila rolky na styl sushi, které ovšem nebyly obaleny v řase, ale v plátcích smaženého tofu (alespoň to tedy tak chutnalo). Vršek měla každá dvojice rolek dozdobený něčím jiným - nakládanou zeleninou, houbami nebo třeba půlkou kaštanu.

Kromě těchto svačinek jsem si již před cestou do Japonska oblíbila Onigiri, slané rýžové bochánky s různými náplněmi. Na delší cestu Shinkansenem perfektní!

Snídaně v japonském stylu

A jako poslední pro vás mám snídani "japanese style". První ráno jsem se trochu obávala, jestli můj žaludek po tak dlouhém letu zvládne netradiční snídani. Po pár soustech jsem ale zjistila, že rozhodně ano! Snídaně v hotelu se téměř nelišila od jídla, které byste si mohli dát odpoledne. Všechno si ale člověk mohl nandat v podstatně menších porcích. V Japonsku se každopádně snídá především rýže, miso polévka a něco k tomu (vaječná omeleta, kus ryby, ale také řasy a nakládaná zelenina). Musím říct, že miso polévka po ránu je neskutečný lék – vždycky mě postavila na nohy. Kromě toho jsem ale ochutnala výborné tofu, několik rýžových bochánků, mořské řasy a také např. švestku umeboshi (jako jediná mi z toho všeho nechutnala, v kombinaci s rýží je ale možná o něco lepší). U některých snídajících jsem zahlédla i pokrm "natto", což jsou fermentované sójové boby – na ty jsem si ale opravdu netroufla. Slyšela jsem, že jsou opravdu výrazně cítit a ani na pohled nevypadají vábně, je to spíš taková lepkavá hmota.

Foto: Tereza Pánková TASTY TALKINGS

Po týdnu stráveném v Japonsku jsem si zdejší kuchyni oblíbila ještě víc. Vyhovuje mi velikost porcí stejně jako skladba jídla (nikdy jsem si nepřišla vyloženě nacpaná, ale vždy dostatečně nasycená). Rozhodně se při cestě po této zemi nebojte experimentovat, stojí to za to! :)

Vítejte u Tasty Talkings!

Jmenuji se Tereza Pánková a k psaní o jídle jsem začala tíhnout v prvním roce studia na vysoké škole. Tehdy jsem si uvědomila, že psané slovo a focení jsou pro mě to pravé! Nejlepší variantou k realizaci tohoto koníčku se nakonec stalo založení blogu! Ten můj se jmenuje TastyTalkings.com a najdete na něm recepty, články zaměřené na svět gurmánů a fotoreporty z cest. Psaní je zkrátka něco, čím bych se chtěla v budoucnu živit!