V dubnu Prima Šéf a uznávaný šéfkuchař Zdeněk Pohlreich oslavil šedesáté narozeniny. Zabrousili jsme proto v našem uvolněném rozhovoru od grilování více do jeho mládí.
Exkluzivní rozhovor se Zdeňkem Pohlreichem u grilu
Se Šéfem u grilu Zdroj: Hermína / Prima
Jaké jsou jeho vůbec první grilovací zkušenosti, jak moc žil „coutry“ a co ho například spojovalo s máničkami? Poprvé také prozradil osobní nákroj špekáčku.
Poslední dobou Zdeněk jen vzkvétá - nechal si upravit jídelníček odborníky, rozumnou rychlostí během jednoho roku ubral na váze přes dvanáct kilogramů, kolem sporáků a grilu teď tančí v televizi s lehkostí baletky. A nejen na obrazovce. Pravidelně ho „kontrolujeme“ přímo na ranči jeho Zdeničky v Líšnici, kde se natáčely i aktuální díly oblíbené kuchařské show Rozpal to, šéfe!, a kde jsme si také ve stínu celé sbírky grilů pro populární pořad a za řehotu koní povídali.
Čím to, že muži, které přes rok v kuchyni nepotkáte, zapáleně grilují a dokonce dobře. Můžete na začátek objasnit tento jev?
Je to taková přirozená věc. Grilování často bejvá hodně o mase a k tomu mají muži přeci jenom jinej vztah. Holky to vidí dál. Že kvůli tomu steaku muselo nějaký zvíře zahynout, vystupují tam nějaké další modely, proč by to tak nemělo být. Myslím si, že grilování je typicky chlapská věc. Zapálit oheň a něco tam opéct se jeví stejně, jako opéct buřta na ohni. Na to si všichni věří.
Existuje nějaká „vyšší grilovací“, škola pro zkušené kuchaře - šéfkuchaře se specializací na grilování?
To je dobrá otázka. Asi něco takovýho určitě bude. Jsou lidi, kteří se grilováním zabývají jako disciplínou. Viděl jsem v Americe, že kolem grilování pořádají obrovský soutěže a je to fakt velikánský téma. Pro mě je to kuchyně jako každá jiná. Zdroj tepla, jestli pochází z grilu nebo ze sporáku je principiálně jedno. Já jsem se to nějak zvlášť nikde neučil.
Nenarazil jste během natáčení pořadu Rozpal to, šéfe! na surovinu, s níž jste musel během opracování trochu bojovat?
Vždycky se asi najde nějaká past, ale za tu dobu, co pořad děláme, jsme se vše naučili dobře připravit, abychom na place nemuseli s něčím bojovat. Možná to už trošku umíme (usmívá se spokojeně).
Nějaké vaše letošní trendy z grilu, přesněji libůstky?
Já jsem muž, který naštěstí nepodléhá žádným trendům. Mám rád spíš věci, který jsou nějak rozumný. Přeci jenom ve svým úctyhodným věku už nemusím sledovat žádné trendy.
S úctyhodným věkem jste si naběhl. Jak vlastně griloval malý Zdéňa, nebo asi přesněji opékal?
To víte, já když jsem byl malý dítě, tak vlastně žádný grilování neexistovalo. Prvně jsem viděl dělat maso na grilu až někde v cizině. Když jsem byl malej, tak jsme opékali buřty, v popelu brambory a ještě jsme zkoušeli opékaný chleba a jablka.
Prozradíte čtenářům Prima Fresh osobní nákroj špekáčku šéfkuchaře Pohlreicha?
Můj osobní nákroj špekáčku? (pobaveně) Tak byly vždycky ty tradiční tvary - ježek, spirála… My jsme byly celkem omezený na ten tradiční, křížem krážem na obou koncích. Abych byl ale úplně upřímnej, mě špekáčky nikdy moc nechutnaly. Jako kluk jsem měl rád opékané na pouti, ale dneska tyhle věci vůbec nevyhledávám.
Měl jste blízko ke kultuře táborových ohňů a třeba české vlně country?
Samozřejmě, že jsem také zažil pár táboráků u kterejch se hrálo na kytary. Nejsem ale žádnej velkej fanoušek country, ani stylu ani muziky jako takové. Tohle nejsou věci, který bych nějak vyhledával. Myslím, že takový ten tradiční country přístup v tom nejtradičnějším stylu tak, jak dneska vidíte asi v Americe, jsem nezažil a vlastně nevím, co znamená (zamyšleně).
Vlastně jsem vyrůstal v období, kdy na tom country muzika byla docela dobře. Bylo to takový romantický, k ničemu se to moc nevyjadřovalo, ani moc zakázaný to nebylo. Takže country byla ta varianta, která stála proti těm zlejm máničkám a myslím, že to měla v té době o trošku lepší.
Když zmiňujete máničky, jak jste vlastně vypadal zamlada? Přiznávám, žádnou vaší fotku z raného mládí jsem neviděla.
(Upřímný smích) A to je možná dobře!
Tak jak jste vypadal?
Vypadal jsem jako všichni. „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás.“ To bylo heslo doby, takže všichni, komu nebyly vidět uši, jsme byly automaticky máničky. Mám na to výbornou vzpomínku. Když jsem v osmnácti narukoval na vojnu, tak první věc, která tam na všech těch klucích byla vidět, bylo, že všem se loupaly uši.
Čas dovolených se blíží. Vy jste byl městské dítě. Jezdili jste s rodinou na chatu?
My jsme jezdili na takovou parcelu. Mojí vzdálenější rodině před válkou patřil hotel U topolu na soutoku v Davli. Pak jim to sebrali komouši, ale moje matka tam ještě jezdila jako dítě. Zůstal nám tam kousek parcely, kam jsme jezdívali, ale to bylo ráno přijet tam, odpoledne zpátky. Žádné grilování se tam večer nekonalo. Jak říkám, tohle je věc, která mě v dětství vůbec nepotkala.
Nechci vědět, kam se chystáte, ale jak na vás reagují spolucestující. Nesdělují vám například během dálkového letu postřehy ze své kuchyně?
To ne. Naštěstí! Já jsem na nikoho takového asi nikdy nenarazil, nebo si to nepamatuju. Spíš by všichni chtěli slyšet nějaký ideální recept na „Něco“.
A máte recept na ideální pokrm?
Prostě ho nemám. Takže se spíš snažím před takovými dotazy utéct, nějak se vymluvit.
PŘIPRAVILA ZUZANA SCHNEIDEWIND
FOTO ARCHIV FTV PRIMA / HERMÍNA
redaktorka FTV Prima
