Jak mi rýžovar změnil život…

Mám rýži ráda, může být lepkavá i sypká, když není rozvařená, jedla bych ji klidně samotnou. Ale neumím ji uvařit, aby se mi nepřichytla ke dnu hrnce. A to nesnáším, mám pak pocit, že to dělám špatně. Tak jsem dlouhá léta vařila pytlíkovou Uncle Ben´s. Ta není špatná, ale styděla jsem se… A je sypká, takže k „číně“ se moc nehodí.

O rýžovaru jsem tedy přemýšlela docela dlouho. Všichni na mě koukali, k čemu další krám do kuchyně, když přece uvařit rýži je tak jednoduché… A já si myslela svoje :)

Pak přišel čas mých narozenin a obligátní manželova otázka… A já tak nějak mimovolně odvětila, že si přeju ten krásný, designový hrnec na rýži z japonského obchodu u nás na rohu. A tak k nám domů přibyl další objemný fešák. Našla jsem mu místo v šuplíku a začala studovat návod.

Koupila jsem pytel jasmínové rýže, odměřila dva kelímky, pečlivě proprala, vyměřila vodu a zmáčkla kouzelné tlačítko. Trvalo to docela dlouho, v rýžovaru se rýže vaří klidně tři čtvrtě hodinky, ale pak na mě hrnec třikrát pípnul a bylo hotovo. A bylo to výborné. Přesně ta struktura, kterou znáte z čínských a vietnamských restaurací. Rýže drží u sebe, takže jde skvěle nabrat hůlkami, a přitom není rozvařená.

Další velkou výhodou je možnost nechat po uvaření hrnec běžet, a on vám rýži uchová horkou a ve stejném stavu dalších 10 hodin. Takže když se manžel vrací domů ze světa pozdě večer, a my už jsme s dětmi tři hodiny po večeři, pořád tam na něj čeká krásně voňavá horká rýže.

Díky mému kouzelnému hrnci jsem se také odhodlala k domácímu sushi. Protože zrovna rýže mi na celém sushi procesu připadá nejsložitější. Teď mi stačí nasypat ji do hrnce, nechat uvařit, a pak ji jen zaliju rýžovým octem s cukrem. Takhle dobře ji v klasickém hrnci neuvaříte.

Mám ráda rýži, a teď už ji i ráda vařím. Tenhle „krám“ do mojí kuchyně skvěle zapadl a našel si v ní svoje místo. Jestli o téhle vymoženosti přemýšlíte, na nic nečekejte.

Autor: Klára Michalová