Rozlítaná bosá holka z Plzně si splnila sen. Ze začátku spávala v dodávce, teď je autorkou úspěšné kuchařky

Zdroj: autorský rozhovor, www.spolusnime.cz; zdroj foto: se souhlasem Sandry Mikuličové

Podporou jí byl přítel Vašek a fenka Maya. Plány ani jistoty dopředu neměli dané, ale i přesto se stali neodmyslitelnou součástí surfařské komunity v Asturias, kde Sandra rozjela své kuchařské umění. Teď napsala svou první kuchařku, ze které jižanská atmosféra a nespoutaný životní styl jenom čiší. Pokud se chcete aspoň na okamžik přenést do Španělska a naučit se nová skvělá jídla, kuchařka Spolu sníme vám to nabízí se vším všudy.

• Sájo, kdy jsi zjistila, že vaření jednou zcela naplní tvůj život?

Když jsem si jako malá připekla na plynovém sporáku rohlík do křupavá a nechala na něm rozpustit studené máslo a nutellu. Ne, já si nemyslím, že mi vaření naplnilo zcela můj dosavadní život, ale hraje v něm velkou roli. To ano. Ale jde spíš o ten pocit z vaření a setkávání se nad jídlem.

• Španělsko se ti stalo druhým domovem, jak ses tam ocitla?

Věřím, že místa které máme ve svém životě poznat, nás k tomu vždy nějak přimějí. Já tam jela sjíždět oceánské vlny na týdenní dovolenou, ale žádné vlny zrovna nebyly. Tak jsem se tam musela vrátit.

• Za začátku jste spali v autě, je to tak?

Ano. První léto jsme dobrovolničili na surfhousu. Já vařila a uklízela pokoje a koupelny, Vašek (partner) barmanil, bavil lidi a podobně. Spali jsem v naší obytné dodávce. Bylo to úplně skvělé auto, ale dneska už bych si na ty sedačky pořídila alespoň matraci. Byl to punk.

• Jak jste bydleli v Asturias pak?

No vlastně skoro pořád v autě, jen jsme pak nižší dodávku vyměnili za vyšší, a tam byl luxus, že se člověk třeba při oblékání mohl narovnat. Pak jsme jednu sezonu spávali v malém pokoji ve čtyřech. Auto ale pro nás představovalo mnohem víc soukromí, leč to mnohdy znamenalo pár chladných nocí či diskomfort.

• Nepřemýšlela jsi, že by ses vrátila zpět do Plzně, když jsi otěhotněla s Maxem?

Na chvilku jsem se vrátila, ale těhotenství probíhalo v klidu, a tak jsem do Plzně přijela až ve 34. týdnu. Pak jsem zahnízdila, porodila a když byly Maxovi tři měsíce, zas jsme frčeli směr oceán.

• Šlo žít dál tvůj rozlítaný život s mimčem?

Stále to žiju. Jasně, občas toužím mít jeden domov a nebýt pořád každou nohou jinde. Má to svoje plus. Max má rozmanitý život, umíme cestovat, vystupovat z komfortní a pohodlné zóny svého života. Je skvěle socializovaný, opravdu velmi vnímavý a chápavý. Považuji to za následky té rozlítanosti. Na druhou stranu je na mě mnohem víc fixovaný. Jsem jeho jediný pevný středobod. Také vždy, když jedeme do Čech nebo zpět, vnímám posun o měsíc či dva zpět v rozvoji. Je jak mládě zvířete v novém prostředí. Schovává se za maminkou, pozoruje okolí a teprve pak začne zas vystrkovat ty své růžky.

• Co říkali Španělé na jejich tradiční pokrmy ve tvém podání?

Většinou něco, čemu jsem nerozuměla. (smích)

• Kde se vzala první myšlenka na vytvoření kuchařky?

První myšlenka na kuchařku mi byla rozhodně vnuknuta zvenčí. Požadovalo ji mé okolí. Ti, pro které jsem vařila ať už v Čechách, nebo ve Španělsku. Pak stačilo několik podzimních večerů, pár lahví vína a najednou se představa a myšlenka formovaly do hmoty. Od té doby to celé ještě změnilo konečný tvar. Původní myšlenka však zůstala.

• Jde vidět, že velkou inspirací ti byl tvůj rozlítaný život, co dalšího ti dodalo tvůrčí vnuknutí?

Všichni, kdo ode mne ochutnali. To oni jsou tou silou, co mě popoháněla. Původní myšlenka byla, jak by asi vypadalo menu, kdybych k jednomu stolu posadila všechny ty stovky lidí, kterým jsem kdy vařila. A nezáleží, jestli ve svém plzeňském bistru, na kurzech vaření či ve španělské vile u grilu. Představovala jsem si tu radost, hojnost, zábavu, smích a opravdovou lásku k životu u jednoho stolu.

• Čím je tvá kniha jedinečná?

Nejvíc asi tím, že je každý recept ozkoušený desítkami, některý i stovkami strávníků. Jsou fakt prověřené, osvědčené a doporučené. Není to žádný výmysl, který by ve skutečnosti nefungoval. Plus je u spousty receptů sepsán můj osobní příběh – jak jsem k němu došla, co mě inspirovalo nebo komu jsem ho poprvé vařila. V tom má kniha něco navíc. Není to jen kuchařka. Je to vhled do jedné části mého pozoruhodného života.

• Moc se mi líbí ilustrace, které pomáhají se v knize orientovat. Co se nejvíce líbí tobě?

Miluji ty fotky a také příběhy, které za těmi fotkami stojí. Konkrétně třeba fotky u receptu na paellu. Ve vile byla skupina hostů, já jim nachystala paellu a přišla za nimi, jestli si je u toho můžeme s Terkou (fotografka Tereza Váchalová) vyfotit. Oni souhlasili. Já jim pak řekla, že je to focení do kuchařky. Nebo u receptu na kubánský sendvič je náš kamarád Míra, kterému jsem ho nachystala a Terka vyfotila reakci po prvním soustu. Byla to tak autentická a krásná fotka, že jsme ji nechaly zvětšit na celou dvojstranu.

• Co pro tebe bylo při tvoření nejtěžší?

Rozhodně jak napsat recept, aby byl co nejsrozumitelnější. A také gramáž a poměry receptů – všechno to reálně navážit a změřit. Sama totiž vařím od oka a tak nějak intuitivně. Naštěstí jsem měla skvělou editorku, která tomu dala řád.

• Jaké máš plány v blízké budoucnosti?

Postarat se o osm štěňátek, která se nám před pár dny narodila. Užít si klidné Vánoce, udělat lidem radost na plzeňských kurzech vaření. Také chci rozšířit nabídku e-shopu o krásné věci ke stolování přímo ze Španělska. Strašně se na to těším.