Chová a prodává kuřice, ale hlavně prodává vejce nosnic z podestýlkového chovu. V okolí Prahy zavedl vejcomaty. Josef Dvořák, v našem příběhu „On“, je inženýr, zemědělec, a v oblasti chovu kuřic plánuje v Čechách ještě velké věci!
Vejce a on aneb Pohled pod skořápku jednoho chovu a jednoho chovatele
Vejce, která slepice snesou mimo hnízdo, nevyhazuje, ale vyrábí z nich domácí těstoviny. Svá zvířata nejí a místo na jatka je posílá přes neziskovou iniciativu Slepice v nouzi do důchodu k novým majitelům. To je tak ve zkratce všechno.
Návštěva na Statku Dvořák ale byla o mnoho delší a taky zajímavější. Přijely jsme s Klárou ohlášeny... Na tuhle slepičí jízdu...
Svoje slepice si Josef Dvořák odchovává sám, několikrát se totiž spálil, a tak se rozhodl vybudovat vlastní odchovnu. A v ní právě jsme, Josef otevírá dveře velké haly a my s ochranou na botách a upozorněny, ať moc nehlučíme, vstupujeme dovnitř. „Když se udělá na začátku chovu chyba, se zvířetem se to pak táhne po celou dobu snáškového cyklu. Já naše nosnice dobře znám, znám je totiž od prvního dne. Další výhodou pro mě i pro ně je, že nemusí podstupovat náročný transport.“ říká majitel Statku Dvořák ve Zlatníkách, který nechová nosnice pouze pro sebe, ale také pro své odběratele.
Odchovna kuřátek, Foto: archiv Statek Dvořák
„Naše specializovaná odchovna má tu výhodu, že z ní zvířata mohou jít do všech systémů ustájení, tzn., že ode mě můžou jak do klecí, tak do alternativních chovů (alternativními chovy se myslí všechny ty, které nezahrnují pobyt v kleci, dozvěděly se holky z Freshe) i do venkovních výběhů. Od mala je učíme drilu, musí se tu hýbat, skákat a orientovat se ve složitějším terénu, tahle zvířata pak mohou kamkoliv. Kdybych si někde koupil kuřata z klece, neuměla by hřadovat, prostě nic.“ vysvětluje Dvořák, proč k jeho alternativnímu, podestýlkovému chovu nemůže mít kuřata z klecí a rovnou nám jedno z tisícovek kuřátek, která se hemží kokem nás, podává. „Jsou kauterovaná, mají laserem seříznuté zobáčky, aby se tolik neoklovávala.“ pokračuje Josef a my se dozvídáme, že zde má 10 000 hnědých kuřat, která budou snášet hnědá vejce a 1000 bílých, od kterých má vajíčka bílá.
„Jeden ze tří turnusů (turnus trvá 4 měsíce) děláme 4 barevné hybridy – kropenaté, černé, bílé a hnědé. Dohromady „obstaráme“ 2000 domácností – to jsou naši drobní chovatelé a velkoodběratelé, kterých je pět, a já sám jsem ten šestý. Ve dvou dnech pak vyskladníme všech 11 000 kuřat u nás ve Zlatníkách, kde máme lepší podmínky, a prodáváme je během jednoho odpoledne, kdy se u nás otočí i 500 aut!“ Přejíždíme z odchovny na statek v téže vesnici a míjíme jeden z Josefových vejcomatů. „A tohle je konec mého řetězce – vejcomaty. Tady máme s družstvem vedle vejcomatu hezky i mlékomat.“ A my v tom vejcomatu vidíme i těstoviny?
Ani vejce nazmar!
Skoro to vypadá, že si Josef a jeho rodina všechno potřebné k životu obstará sama. Kromě obchodu s vejci se totiž pustili i do výroby těstovin. A ono je to logické, i když Josef Dvořák říká, že je to spíš natruc! „Zjistil jsem, že některé věci dělám tak trochu naschvál. Tak třeba nikdo dlouho nechtěl bílá vejce. Vy jste ještě mladé, ale dříve bylo zažito, že vejce bílá jsou ta chemická, tovární a já nevím co ještě, zatímco vejce hnědá, ta od hnědých slepic, které byly na vesnicích víc, jsou ta dobrá. To je samozřejmě hloupost. Není mezi nimi rozdíl, a tak mám i slepice bílé a jejich vajíčka pěkně míchám do krabičky k těm hnědým.“ Vysvětluje Dvořák, jak mezi sebou v minulosti městští vejce odlišovali.
„No a to samé je i s těstovinami. Mě už štvaly všechny ty domácí, babiččiny a další nudle, které jsou všechny z italské semoliny a těstoviny z české mouky v obchodě, ani specializovaném, prostě nekoupíte!“ záhy vysvětluje proč tomu tak je a přechází do pidi výrobny, kde mají mašinu (nebo spíš mašinku) na těstoviny a další potřebné „stroje“ – nůž a struhadlo. „Těsto z české mouky je prostě hrozně hutné. Ty stroje to nepoberou.“
Výroba vaječných těstovin je stále především ruční práce, Foto: archiv Statek Dvořák
Ale vezmeme to pěkně od začátku, tedy od prvního pohledu na retro balíček krásných, žlutých těstovin. „Těstoviny nebarvíme, protože máme krásné žloutky. A jsme u toho, když se těstoviny honosí, že jsou echt vaječné, jsou maximálně ze 4-5 vajec. Těstoviny z české mouky by měly mít vajec až 14 do kila! To těsto je strašně hutné a stroj vám prostě ucpe. Tak jsem pochopil, že české těstoviny nikdo nedělá, je to vážně strašně obtížné a nákladné. My naše fleky pořád řežeme nožem, na další tvary (nudličky, široké nudle a drobení) používáme nůž a struhadlo, a pak to prostě i něco stojí. Prodáváme je jen v našich vejcomatech za 55 Kč. Není to výdělečný projekt, ale já z něj mám i přesto radost! Nemusím totiž vejce vyhazovat! Zužitkuju i ta, která mi slepice snesou mimo hnízdo, jsou dobrá, dají se zpracovat do 10 dnů, ale nemůžu je prodat, protože jsou třeba špinavá nebo mírně nakřáplá.“
Vejce číslo 2
„Vítejte v bývalém teletníku!“ uvádí nás Josef do budovy, kterou už modernizoval jeho otec – předělal ji totiž z teletníku na odchovnu. A Josef dlouho přemýšlel, co s ní, a tak modernizoval a zase boural a nakonec odchovnu přestavěl na produkční stáj. Odchovnu postavil jinde. „Říká se tomu biosekurita, zvířata si mezi sebou nepřenáší nemoci. To, že jsem oddělil starý holky od mladých se mi v budoucnu ještě určitě vyplatí!“ A teď už klepe na dveře, za kterými se shlukují slepice, aby se nelekly. „Tohle jsou snášková hnízda, ten nejjednodušší druh podestýlkového chovu (na vejcích označen číslem 2). Hnízda jsou někde umístěna, tady třeba u zdi, před hnízdy je nášlapný rošt, na hnízdech je hřadování, pití a krmení, plus mají ještě podlahovou plochu.“ Vysvětluje Josef podstatu podestýlkového chovu. „Není to dokonalé, ale není to klec! Od nás navíc mají i trávu, nebo stromek.“
A dostáváme se ke třídění vejcí. „Důležitá je váha, podle ní se vejce rozdělují do kategorií S, M, L a XL. Do třídírny přichází vejce z haly, označí se a pak už je třídíme právě podle velikosti.“ Říká Dvořák, jehož slepice snesou až 4500 vajec denně. Nejdůležitější je podle Josefa kupovat vejce česká! V druhé hale jsou slepice v chovu voliérovém, který farmáři umožňuje dát na určitou plochu větší počet slepic, konkrétně pak 9 slepic na m2. „Využíváme vysokých stropů a děláme jim patra. Teď to vypadá, že jich je tu hodně, kdybychom ale přišli večer, byly by všechny na patrech a podlaha by byla prázdná. Teď se na vás chtějí podívat. Slepice je tvor zvídavý. I těmhle holkám dáváme trávu, nemají rády přesvícený prostor, jsou pak nevrlé, ošívají se a klovou se.“
Takto vypadá podestýlkový chov, Foto: archiv Statek Dvořák
O kurnících a budoucnosti (nejen slepic)
Z haly si to namíříme rovnou ke kurníku ze Skotska, je testovací, z recyklovaného plastu z farem. Josef Dvořák má vůbec rád inovátorské věci. Jako jediný totiž neposílá slepice na jatka, ale dává je zdarma panu Dobrému z neziskové iniciativy Slepice v nouzi. Slepičky tak mohou dožít dalších několik let v důchodu na slunci a na trávě u nových majitelů. A třeba od jedné z adoptivních matek, Denisy Bartošové, víme, že holky krásně snášejí už několik let!
A teď se dostáváme k budoucnosti pana Dvořáka. „Tohle je můj pozemek, a tady, kde jsou ty kolíky chystám úplnou novinku – mobilní kurník pro 220 slepic a 5 kohoutů. Je to welfare, který je dostupný, aby to člověka živilo. Není na něj třeba stavební povolení. Každých 10 dní kurník převezete traktorem o kus dál a slepice jsou zase na trávě! U nás bio vejce s označením 1 vlastně skoro neexistují. Slepice sice vidí slunce, ale žijí na spaseném prostranství. S trávou to nemá nic společného, ale je to samozřejmě lepší než jiné typy chovů!“
Kromě inovativních vejcomatů, která má na území Česka a Slovenska jen pan Dvořák, plánuje ještě jeden slepičí „úlet“ – obaly vyrobené z trávy a recyklovaného papíru pro vejce od slepic z jeho budoucích kurníčků! A teď už si jdeme dát báječné pohoštění od paní domu – tousty s míchanými vajíčky, uzeným lososem a pažitkou a domácí buchty! Vejcím v životě zdar!
Připravila Adéla Hálková