Víte, jak to bylo s konzervací? Přečtěte si něco o její historii!

Přinášíme vám informace o vzniku konzervace a vyvracíme mýty, které tradují právě o konzervovaných rybách.

Nasolování aneb počátek konzervace

Ne nadarmo se říká sůl nad zlato. Už ve starém Egyptě a Řecku objevili její skvělé vlastnosti a využívali ji k uchovávání potravin. Sůl z potravin vytáhla vlhkost a zamezila šíření zhoubných bakterií. Dalším způsobem konzervování potravin bylo namáčení v octu, který vytvořil kyselé prostředí, nevhodné pro bakterie. Často využívané bylo dále uzení nad doutnajícím dřevem, sušení, nebo třeba mrazení přírodním ledem. Tyto metody nebyly dokonalé, žádná z nich totiž nedokázala potraviny udržet čerstvé dlouhodobě, ale přesto se postupem času konzervování stalo zcela běžným. Z důvodu zamezení průniku vzduchu k potravinám se začal využívat med a olej. Díky nim se konzervované potraviny nekazily a vydržely déle čerstvé.

Zlom v konzervování

Napoleon Bonaparte si dlouho lámal hlavu, jak pro své muže na válečných taženích zajistit dostatek potravin. Přesuny vojáků totiž trvaly často i měsíce, a tak včasné a dostatečné zásobení potravinami vázlo. Roku 1795 proto vyhlásil soutěž s náležitou finanční odměněnou ve výši 12 000 franků pro toho, kdo vymyslí, jak zajistit dostatek zásob pro jeho vojsko. S konzervací potravin přišel francouzský kuchař Nicolas Appert až roku 1809. Po mnohých pokusech se zrodila první konzerva. Byla však odlišná od těch, co známe dnes. Měla totiž podobu skleněné nádoby se širokým hrdlem, která byla uzavřena korkovou zátkou a ještě zalitou voskem. Tyto nádoby se poté sterilizovaly v horké vodě. Metoda konzervování potravin tímto způsobem vzešla ve známost pod názvem appertizace.

Jak to bylo s konzervací 3

Jak to bylo s konzervací 3

První plechová konzerva

Přeprava skleněných konzerv byla poněkud obtížná, což vedlo anglického vynálezce jménem Peter Durand k jejich zdokonalení. Plechovou konzervu si nechal patentovat roku 1810. Tyto plechovky byly mnohem odolnější proti poškození při přepravě a brzy se masově rozšířily. Plechové nádoby však zpočátku obsahovaly velké množství olova, které způsobovalo časté otravy. Až později byl využíván zdravotně nezávadný materiál. První průmyslový podnik, který začal produkovat konzervy s jídlem, založili angličané John Hall a Brian Donkin a již v roce 1830 se takto zakonzervované potraviny začaly prodávat v anglických obchodech. Etiketa se na nich pak objevila až v roce 1860. Úsměvným faktem mimochodem je, že s příchodem konzervy vzápětí nedošlo také k vynalezení pomůcky, kterou bude plechovka otevřena. Na vynalezení otvíráku na konzervy se totiž čekalo další půlstoletí. Do té doby se konzervy otevíraly pomocí hrubé síly a kladiva s dlátem, nebo prostě čímkoli, co zrovna bylo po ruce.

Konzervované neznamená špatné

Nejčastějším mýtem o konzervovaných rybách je obava, že uvnitř nenajdete rybu deklarovanou na obalu. Největší nedůvěřivost v tomto ohledu vyvolávají zejména tuňáci. Fakt, že nákup tuňáka nezruinuje vaši peněženku, vyvolává pocit, že v konzervě nemůže být kvalitní tuňák, ale jen náhražka. „Konzervu nelze nazvat slovem tuňák a dovnitř přitom dát jinou než tuňákovitou rybu. To upravuje evropská legislativa. Tuňáků existuje široká škála. Pokud hovoříte o extrémně drahých tuňácích, jde o tuňáka obecného, který se loví na prut a používá k výrobě suši, především v Japonsku. Při výrobě tuňákových konzerv jsou zpracovávány menší druhy tuňáků lovené většinou sítěmi. Jejich cena je zcela někde jinde“, vysvětluje Jan Pražák ze společnosti Baltaxia, která do Česka konzervované ryby dováží. Dalším mýtem je, že konzervované ryby nejsou tak zdravé jako ty čerstvé. Kvalitní a šetrně zpracované konzervované rybí maso je na tom ovšem z hlediska nutričních hodnot podobně jako rybí maso čerstvé. Nemusíte mít tedy strach, že si konzervovanou rybou nepomůžete, nebo dokonce kvůli přítomnosti konzervačních látek ještě uškodíte. „Dnes už se na trhu běžně vyskytují produkty bez jakýchkoliv konzervantů, tedy jen s přísadou oleje, omáček či zeleniny,“ uzavírá Jan Pražák.