Jak to bylo s konzervací Zdroj: iStock
Konzervované potraviny pro nás v dnešní době představují samozřejmost a obvykle jich ve špajzu máme několik jako takovou nouzovku, když zrovna v lednici není nic čerstvého. Velice oblíbenou záležitostí jsou především ryby v konzervě, které představují jednoduché a cenově dostupné řešení. Přemýšleli jste ale, kdy způsob konzervace vlastně vznikl? To se dozvíte v dnešním článku, stejně jako informace o mýtech, které se tradují právě o konzervovaných rybách.
Ne nadarmo se říká, sůl nad zlato. Už ve starém Egyptě a Řecku objevili její skvělé vlastnosti a využívali ji k uchovávání potravin. Sůl z potravin vytáhla vlhkost a zamezila šíření zhoubných bakterií. Dalším způsobem konzervování potravin bylo namáčení v octu, který vytvořil kyselé prostředí nevhodné pro bakterie. Často využívané bylo dále uzení nad doutnajícím dřevem, sušení nebo třeba mražení přírodním ledem.
Tyto metody ale nebyly dokonalé, žádná z nich totiž nedokázala potraviny udržet čerstvé dlouhodobě. Přesto se postupem času konzervování stalo zcela běžným. Pro zamezení průniku vzduchu k potravinám se začal využívat také med nebo olej. Tyto suroviny totiž zpomalují proces oxidace a růst některých mikroorganismů, a proto se konzervované potraviny nekazily tak rychle.
Kompletní recept najdete ZDE: Těstoviny s tuňákem a rajčatovou omáčkou
Napoleon Bonaparte si dlouho lámal hlavu, jak pro své muže na válečných taženích zajistit dostatek potravin. Přesuny vojáků totiž trvaly často i měsíce, a tak včasné a dostatečné zásobení potravinami vázlo. Roku 1795 proto vyhlásil soutěž s náležitou finanční odměnou ve výši 12 000 franků pro toho, kdo vymyslí, jak zajistit dostatek zásob pro jeho vojsko.
S konzervací potravin přišel francouzský kuchař Nicolas Appert až roku 1809. Po mnoha pokusech se zrodila první konzerva. Byla však odlišná od těch, které známe dnes. Měla totiž podobu skleněné nádoby se širokým hrdlem, která byla uzavřena korkovou zátkou a ještě zalita voskem. Tyto nádoby se poté sterilizovaly v horké vodě. Metoda konzervování potravin tímto způsobem vešla ve známost pod názvem appertizace.
Konzervování potravin se vyvíjelo postupně a nebylo tak jednoduché Zdroj: iStock
Přeprava skleněných konzerv byla poněkud obtížná, což vedlo anglického vynálezce jménem Peter Durand k jejich zdokonalení. Plechovou konzervu si nechal patentovat roku 1810. Tyto plechovky byly mnohem odolnější proti poškození při přepravě a brzy se masově rozšířily. Traduje se ale, že zpočátku obsahovaly velké množství olova, což mohlo způsobovat otravy. Až později se začal využívat naprosto zdravotně nezávadný materiál.
První průmyslový podnik, který začal produkovat konzervy s jídlem, založili Angličané John Hall a Brian Donkin a již v roce 1830 se takto zakonzervované potraviny začaly prodávat v anglických obchodech. Etiketa se na nich pak objevila až v roce 1860. Úsměvným faktem mimochodem je, že s příchodem konzervy nedošlo vzápětí také k vynalezení pomůcky, kterou by bylo možné plechovku otevřít. Na vynalezení otvíráku na konzervy se totiž čekalo další půlstoletí. Do té doby se konzervy otevíraly pomocí hrubé síly a kladiva s dlátem, nebo prostě čímkoli, co zrovna bylo po ruce.
Kompletní recept najdete ZDE: Tuňáková pomazánka s vejci
Nejčastějším mýtem o konzervovaných rybách je obava, že uvnitř nenajdete rybu deklarovanou na obalu. Největší nedůvěru v tomto ohledu vyvolávají zejména tuňáci. Fakt, že nákup tuňáka nezruinuje vaši peněženku, vyvolává pocit, že v konzervě nemůže být kvalitní tuňák, ale jen náhražka.
„Konzervu nelze nazvat slovem tuňák a dovnitř přitom dát jinou než tuňákovitou rybu. To upravuje evropská legislativa. Tuňáků existuje široká škála. Pokud hovoříte o extrémně drahých tuňácích, jde o tuňáka obecného, který se loví na prut a používá k výrobě sushi, především v Japonsku. Při výrobě tuňákových konzerv jsou zpracovávány menší druhy tuňáků lovené většinou sítěmi. Jejich cena je zcela někde jinde,“ vysvětluje Jan Pražák ze společnosti Baltaxia, která do Česka konzervované ryby dováží.
Dalším mýtem je, že konzervované ryby nejsou tak zdravé jako ty čerstvé. Kvalitní a šetrně zpracované konzervované rybí maso je na tom ovšem z hlediska nutričních hodnot podobně jako rybí maso čerstvé. Nemusíte mít tedy strach, že si konzervovanou rybou nepomůžete, nebo dokonce kvůli přítomnosti konzervačních látek ještě uškodíte. „Dnes už se na trhu běžně vyskytují produkty bez jakýchkoli konzervantů, tedy jen s přísadou oleje, omáček či zeleniny,“ uzavírá Jan Pražák.
U tuňákové konzervy se nemusíte bát, že by v ní nebyl tuňák Zdroj: iStock
Objevují se také obavy z obsahu rtuti v konzervovaném tuňákovi. Ta se v rybách přirozeně vyskytuje a její množství závisí především na druhu tuňáka – větší a déle žijící druhy ji obvykle akumulují více než menší. Pro většinu zdravých dospělých lidí nepředstavuje běžná konzumace konzervovaného tuňáka při rozumném množství významné riziko.
Zvýšenou opatrnost by však měly dodržovat těhotné a kojící ženy, případně malé děti, u nichž se doporučuje příjem tuňáka omezit. Obsah rtuti v prodávaných konzervách je navíc regulován legislativou a musí splňovat stanovené maximální limity.
Zdroj: autorský text + Baltaxia
prima-cnn-news
prima-zeny
prima-zoom
prima-fresh
prima-cool
lajk
prima-living
