Vydejte se na kulinární výlet po Paříži s blogerkou Veronikou

To přijde až při placení účtů v restauracích! Když za tři éclairs platím 18 euro, tedy v přepočtu asi tolik, co za oběd pro dva v Praze, protáčejí se mi panenky. Tedy až do té doby, než se zakousnu.

Ve vysoké cukrařině zkrátka Francie nemá konkurenci. Dokonalé, křupavé odpalované těsto s kulatým otvorem uprostřed, který snad musel být vytvořen nějakým cukrářským kružítkem, v kombinaci s krémy tak akorát tekutými, aby se rozplývaly na jazyku, ale nevytékaly ven, a vychytaná poleva na povrchu. Takové éclairs mají v podniku L’Éclair de Génie. U tří kousků naneštěstí pro moji peněženku nezůstalo a ochutnala jsem kromě příchutí citron a exotický citrus yuzu, čokoláda a slaný karamel s praskacím práškem, také pekanové ořechy a pistácie. Mým osobním favoritem byl slaný karamel s praskacím práškem, protože když někoho napadne takový úlet a ještě to skvěle chutná, musí se to ocenit.

Recepty

Francouzské éclairs, jak se pečou v Přístavu

17

Makronky už jsou tedy v Paříží celkem passé. Pořád jsou samozřejmě k dostání ve všech cukrářstvích, ale není kolem nich takové šílenství jako právě kolem éclaires. Nedalo mi to a vydala jsem se navštívit také legendární pâtisserii u Pierra Hermé. Jde zkrátka o takový mercedes mezi dezerty, takže platíte mimo jiné i za značku. Vybrala jsem si jejich signature dezert, což byla obří makronka s krémem z růží a malinami, a za skoro 8 euro mě na rozdíl od eclairek čekalo zklamání. Nemohl za to ani tolik Pierre, jako spíš já, protože růže v dezertech mi asi nikdy chutnat nezačne. Věřím, že kdybych si vybrala jinak, mohla jsem být podobně nadšená jako v Geniálních Éclairkách.

Co mě mrzí, je, že jsem nestihla navštívit trendy cukrářství japonského šéfcukráře Sadaharu Aoki, který vybudoval koncept fusion dezertů kombinujících japonské chutě a tradiční francouzské postupy.

Co jsem ale nevynechala, byly samozřejmě vynikající croissanty a další pekařské produkty. Těch je na výběr nespočet na některém z pařížských trhů, za návštěvu stojí určitě obří venkovní trh u náměstí Bastily. Kromě open air pekařství je na výběr také z čerstvých ryb a mořských plodů, šťastných kuřat z Bresse nebo z palačinek nasladko i naslano.

Tu nejproslulejší palačinkárnu v Paříži ale poměrně paradoxně vlastní řecká rodina. V Au P´tit Grec není neobvyklé, že fronta na palačinky, které sníte obvykle ve stoje na baru, je asi na půl hodinové čekání. Nutno ale říct, že na rozdíl od předchozích sladkých dobort, se ze slané palačinky naplněné k prasknutí skutečně najíte. Na slané náplně se doporučují spíše galety, které jsou o trochu pevnější a křupavější. A cena je tentokrát také o poznání příjemnější, palačinky se podle náplně pohybují od 4 do 7 eur.

Komu by se zachtělo luxusnějšího hodování, než jsou palačinky na stojáka, za zmínku určitě stojí nově otevřená restaurace Tommy & co. Přestože funguje jen pár měsíců, bez rezervace není mnoho šancí získat stůl ani na oběd. Nápadité pokrmy ze základních surovin v kombinaci s moderními kuchařskými postupy jsou dotažené téměř k dokonalosti. Takže vzhůru tam, než bude narváno na měsíce dopředu. A na obědové menu pro jednoho si připravte 45 euro.

Další fine dining, který pro našince může mít celkem netypické zaměření, je Le Coq Rico – Le bistrot des Belles Volailles neboli Bistro krásných ptáků. Jedná se o podnik zaměřený na drůbež a v porovnání s Tommy & co. jde o více tradiční francouzskou kuchyni. Je možné ochutnat také legendární kuře z Bresse, což by pravděpodobně bylo nejdražší kuře ve vašem životě. Celé kuře pro dva až čtyři lidi bez přílohy stojí pěkných 98 eur.

Při návštěvě Paříže se opravdu vyplatí na chvilku odpočinout od dlouhých front před Eiffelovkou a Sacre Coeur a zapojit se do jejich gastronomické kultury – pomalu si vychutnávat jednotlivá sousta a pendlovat mezi kavárnami, bistry a restauracemi. To totiž Pařížani umí skvěle. A pokud člověk spíše než do luxusních restaurací zamíří na trhy a do menších bister, nemusí ani utratit celou výplatu.

Na další fotky se podívejte zde:

Fotogalerie

Paříž - Veronika Pořízková

Autor: Veronika Pořízková, www.zghettablog.cz