Velký koš jedlých hub Zdroj: istock.com
Houbaření je českou národní aktivitou, kterou si v sezoně nenechají ujít lidé napříč generacemi. Sbírání hub a trávení volného času v lese vede k objevování různorodého mykologického světa. Mezi tímto bohatým ekosystémem však lze snadno ztratit obezřetnost a pozřít tak houbu, která je jedovatá. Některé druhy svým vzhledem totiž dokážou perfektně zmást nejednoho houbaře. Tyhle druhy se zaměňují nejčastěji.
V České republice se každoročně otráví desítky houbařů jedovatými houbami. Tyto otravy mohou mít vážné následky včetně trvalého zdravotního poškození, nebo dokonce smrti. Mnohým otravám by však bylo možné zabránit s trochou pozornosti a znalostí základních pravidel pro sběr hub.
Zvláště opatrný by člověk měl být při sběru hub v zahraničí, kde se druhy mohou lišit. Ne všechna pravidla, která platí pro sběr hub u nás, platí i jinde.
Chuť houby není spolehlivým ukazatelem jedovatosti. Mnoho jedovatých hub má příjemnou chuť, a některé jsou dokonce velmi chutné.
Důležitá pravidla pro sběr jedlých hub zahrnují znalost druhů, které sbíráme, a jejich charakteristických znaků. Mladé nebo deformované plodnice nemusí mít ty správné znaky a jsou méně vhodné pro sběr. Je důležité pečlivě sledovat všechny znaky hub a v případě nejistoty raději houby nebrat.
Kompletní recept najdete ZDE: Italské houbové rizoto – Risotto con funghi podle Emanuela Ridiho
Muchomůrka růžovka je jedna z nejlahodnějších hub. V dávných dobách sloužila jako náhrada masa, což jí vyneslo přezdívku „masák“. Její nálezy jsou možné od května až do října v lesních porostech. Klobouk, v počátcích polokulovitý, postupem času přechází do plochého tvaru a může dorůst až 20 centimetrů v průměru. Povrch houby je někdy nápadně růžový, někdy má pouze jemný růžový nádech, při poškození se lupeny a další partie lehce zbarví do růžova.
Masák má charakteristický vroubkovaný prstenec, který je hlavním odlišovacím znakem od smrtelně jedovaté muchomůrky tygrované. Ta bývá šedohnědá nebo žlutohnědá. Nerůžoví při poškození a zůstává bílá. Má charakteristickou pochvu, která u masáka chybí.
Ryzec smrkový je vynikající jedlá houba. Často roste na okraji lesa či pod mladými smrky. Je oranžový a na klobouku má nazelenalé kruhy. Když do něj říznete, vytéká z něj červené mléko.
Častá záměna je s ryzcem kravským, který umí napáchat nemalé zdravotní komplikace. Jeho klobouk je oproti jedlému ryzci velmi střapatý a má hnědo-růžovou barvu. Vytéká z něho bílá tekutina a chuť je nepříjemná. Mléko na jazyku pálí.
Holubinka trávozelená je velmi chutná a kvalitní houba, zejména pokud ji používáte jako část houbové směsi do omáček nebo polévek. Vyrůstá do výšky přibližně 3–10 centimetrů, má výrazný zelený klobouk a naleznete ji nejčastěji v parcích pod břízami.
Bohužel, celkem snadno si ji můžete splést s naší nejjedovatější houbou – muchomůrkou zelenou –, která při pohledu shora může vypadat velmi podobně. Nejvýraznějším odlišným znakem však je prsten na třeni, který holubinka nikdy nemá. Stejně tak postrádá i pochvu, takže obě houby lze po krátké chvíli jasně identifikovat.
Ačkoliv hřib satan naleznete jen velmi zřídka, zpravidla v listnatých lesích, jde rovněž o jedovatou houbu, která se může plést s hřibem kovářem. Satan má velmi světlý bělavý klobouk, načervenalé póry a hlavně – červenou mřížku na třeni. To je asi nejvýraznější rozpoznávací znak, protože jedlý hřib kovář má na třeni načervenalé šupinky. Také jeho klobouk je tmavší, hnědý až černohnědý a jeho sytě žlutá dužina po nakrojení intenzivně zmodrá. Naproti tomu hřib satan modrá jen velmi slabě.
Kompletní recept najdete ZDE: Jihočeská kulajda podle rodinného receptu
Od června do října můžete v jehličnatých lesích najít jednu z našich nejoblíbenějších hub – lišku obecnou. Klobouk má žlutý, místy nahnědlý a na okrajích zprohýbaný. Hodí se do omáček, lišku můžete rovněž dusit a vynikající je i smažená. Pozor si však musíte dávat na záměnu s hlívou olivovou, po jejímž pozření můžete mít žaludeční potíže, leč bez následků. Rozeznat tyto houby od sebe je ale poměrně snadné. Dáme-li stranou trochu jiné zbarvení, hlíva olivová vždycky roste ze dřeva, zatímco liška nikdy. Hlíva se navíc vyskytuje ve větších trsech, což není pro lišky tak typické.
Liška obecná se však může zaměnit i s liškou pomerančovou. Hlavním poznávacím rozdílem je to, že liška pomerančová má pravidelný kulatý klobouk. Zatímco liška obecná ho má různě zaoblený a vlnkovaný.
zdroj: Česká mykologická společnost, idnes
redaktorka FTV Prima
prima-cnn-news
prima-zeny
prima-zoom
prima-fresh
prima-cool
playboy
lajk
prima-living
