Víte, jaká je historie whisky? Vznikla živá voda ve Skotsku nebo v Irsku?

Destilaci vynalezli arabští učenci z Blízkého východu, v raném středověku destilovali alkohol mniši v evropských klášterech a co víc – nazývali jej živou vodou.

„Z příkazu krále, páteru Johnu Corovi předat osm bollů ječného sladu na výrobu aqua vitae,“ vepsal v roce 1494 neznámý skotský písař do královských účetních knih. Nejstarší dochovaný záznam o whisky na světě nejenže uvádí ječný slad, ale z textu je také zřejmé, že šlo o korunou posvěcenou vodu, jejíž výroba už nějaký čas v zemi probíhala. Na tuto skutečnost reagují Irové kronikou Annals of Clonmacnoise, která údajně pochází ze začátku 15. století, popisuje historii od vzniku světa až do roku 1408 a obsahuje i zmínku o aqua vitae. Jenže to má hned několik háčků: „Kronika vyšla v angličtině až v roce 1627 a většina vědců se dnes přiklání k tomu, že jde o plagiát, který má zvýšit národní povědomí. Ať je to jakkoliv, v těchto irských letopisech se sice uvádí, že v roce 1405 zemřel Risdard Granell na předávkování aqua vitae, v jeho případě tedy spíš aqua mortae, ale jedná se o vinnou pálenku nikoliv destilát z ječmene,“ vysvětluje Glenfiddich Whisky brand ambasador Václav Rout. Legendární spor přesto vedou oba národy dodnes. Skotové jej kvitují s humorem sobě vlastním, že Irové možná whisky vymysleli, ale oni jej přivedli k dokonalosti. Název každopádně pochází z keltštiny, kterým se mluvilo tam i tam. Vznikl zkomolením a poangličtěním latinského sousloví usice beatha a znamená to samé jako v latině – živá voda.

Dnes, kdy whisky patří k národnímu koloritu Velké Británie, bychom možná jen stěží řekli, že cesta téhle pálenky nebyla vůbec jednoduchá. Z důvodu výběru daní fungovala svého času většina palíren ve Skotsku ilegálně (koncem 18. století bylo například ze 400 palíren v Edinburghu jen osm legálních). Brzy stát naštěstí zjistil, že tenhle boj nemůže vyhrát, a tak britský parlament vydal v roce 1823 znění nového daňového zákona, podle nějž mohli legální producenti whisky rozhodovat o velikosti svých destilačních přístrojů a síle i chuti pálenky. Díky tomuto kroku se produkce whisky stala záhy jedním z největších průmyslových odvětví Skotska, které ještě posílilo velké řádění jednoho malého škůdce. Když mšička révokazná zničila úrodu evropských vinných rév, britská aristokracie musela zálibu v pití svého milovaného koňaku nahradit novým alkoholem –- skotskou a irskou whisky. Příběh pálenky z ostrovů ještě zaznamenal jednu velkou kocovinu způsobenou krachem obří a nezodpovědně megalomanské palírny a také válka.

Teď už se ale přenášíme do poloviny 20. století, které jsou (nejen) pro skotskou whisky naprosto zásadním milníkem. V roce 1963 uvedli totiž bratři Alexandr Grant Gordon a Sandy Grant Gordon, pravnuci zakladatele palírny Glenfiddich a společnosti WILLIAM GRANT & SONS, první singl malt whisky na světě. Z počátku se jim nevyhnulo to, co všem vizionářům – nedůvěra a výsměch okolí –, brzy ovšem vytřeli všem svým kritikům zrak. Brzy se právě jejich značka stala nejprodávanější single malt whisky na světě a tak to zůstalo dalších více než padesát let.

Exkurze do Asie

Když překročíme hranice britských ostrovů, americká whiskey dnes nikoho nepřekvapí. Nový příběh vám ovšem nejspíš nabídneme, když se vydáme do Asie, konkrétně do Japonska. Začal jej psát Masataka Tekacura, který byl vyslán na program japonské vlády do Skotska studovat organickou chemii a učit se v místních palírnách. Po návratu domů pomohl panu Šindžiró Torrimu, majiteli malé firmy na dovoz alkoholu a výrobu saké, postavit palírnu na whisky. Jmenovala se Yamazaki a v průběhu let se z ní stal světový nápojový gigant, společnost Suntory. Šindžiró Torri později otevřel ještě další významnou palírnu Yoichi, ze které je dnes další obří firma Nikka (tu mimochodem v současné době vlastní Plzeňský Prazdroj). Japonská whisky je specifická tím, že dnes na jejích etiketách většinou nenajdete označení věku. To proto, že díky enormnímu zájmu o ni je např. dvanáctileté zraní v sudech naprosto nereálné. Přesto je obsah japonských lahví většinou velmi kvalitní. A pokud by vás náhodou někdy napadlo do whisky investovat, tak zrovna japonská Karaizawa láme rekordy na aukcích. 34letá se draží za více než půl milionu!

Další asijskou zemí, kde se whisce daří, je Indie. Nejvýznamnější značky z tohoto konce světa jsou Amrut a Janpo. Obě získávají barvu a chuť pouze destilací a zráním v sudech (nejsou dochucované), takže je pro ně označení whisky platné i podle standardů EU. Celá řada indických whisek je jinak bílých, a proto dochucovaných například karamelem nebo melasou, což je nepřípustné. Zajímavé je, že aby byli Indové schopní vyrobit špičkový produkt, jsou schopní převážet obilí přes celý subkontinen, slad dokonce až ze Skotska. Třetím významným asijským trhem je Taiwan. Přestože jeho klíčová palírna Kavalan funguje teprve od roku 2006, patří její produkce k nejvýše hodnoceným whiskám na světě a s produkcí 9 milionů litrů čistého alkoholu za rok patří do desítky největších palíren na světě a navštěvuje ji milion zájemců ročně, což je více než počet návštěvníků ve všech skotských palírnách dohromady (je totiž nejblíže Číně). A chuť? Obecně mají whisky z Taiwanu a z Indie robustnější a kulatější charakter, jsou ovocnější. Charakterově jsou velmi podobné skotským, takže... Nebojte se cestovat a experimentovat. Na zdraví!

TZ, (klam)