Proč si nás v restauracích nehýčkají?

Již rok žiji v Itálii a to je dost dlouho na to, abych se nechala zhýčkat zdejšími manýry. Jídlo je zde vždy až na prvním místě, je považováno za středobod společenského života, a zážitek z restaurace je součástí každého víkendu. Možností dobře se najíst máte na každém rohu nespočet a každý, kdo nějaký podnik provozuje, dobře ví, že vyhráno má ten, ke komu se spokojený zákazník opětovně vrací. A tak pro to dělá maximum.

Inspirována jihem bych ráda zmínila několik triků, které by mohli čeští restauratéři okoukat.

Voda – věčný fenomén

Pokud přijdete v Itálii nebo ve Francii do baru a slušně požádáte o sklenici vody před tím, než se pustíte do alkoholického nápoje, nikdy nenarazíte. Restauratéři zde dobře vědí, že uhasí-li vaši žízeň, objednáte si vzápětí mnohem lahodnější a o dost dražší nápoj. Málokdo o tom ví, ale v těchto zemích mají restaurace dokonce povinnost podávat kohoutkovou vodu ze zákona. Už se mi v Čechách stalo, že jsem za každý litr stočené vody pro společnost šesti lidí, konzumujících hlavní chod a víno, platila po padesáti korunách. Dělalo to 200 korun za večer za vodu z kohoutku. Moje reakce? Už se tam vícekrát nevrátím... Sama úspěšnost českého projektu „Čerstvá kohoutková? Stačí říct!“ dokazuje, že ten, kdo se nezdráhá postavit na stůl karafu s vodou, má již napůl vyhráno.

Pozornost podniku

Vyjít si do dobré restaurace vždy představuje výdaj. Ať chceme, nebo ne, chvíle zúčtování a konečné částky na řadu přijít musí. Proč ji tedy trochu neodlehčit?

Na jihu se mi velmi často stává, že mi číšníci seškrtnou nějaké položky z účtu a nebo jen zaokrouhlí konečnou částku směrem dolů. Už několikrát mi bylo odpuštěno několik eur – jednou dokonce 16! Dovedete si to představit? Není to sice pravidlem, ale řekněte, nepotěšilo by vás, kdyby byl účet zaokrouhlen byť jen o pětikorunu dolů? A dobrá nálada nemusí být vytvořena jen finanční slevou. Digestiv nebo malá sladkost jako pozornost podniku je jen několikakorunová investice, co to však je proti spokojenému klientovi, který se do restaurace nejen vrátí, ale ještě ji doporučí svému okolí?

Rada nad jídelním lístkem

Často najdeme na jídelním lístku tolik dobrot, že nevíme co si objednat dřív. Já mívám tento problém především s předkrmy. Nejraději bych ochutnala kousek od všeho. A tak si o to také říkám. Ne z každého menu je možné udělat kombinaci, co se ale počítá, je určitá flexibilita, se kterou k vám přistupují. Číšník, který je bleskově ochoten vám doporučit náhradu něčeho, co nemáte rádi, nebo suroviny, na kterou jste alergičtí, doporučí přílohu či víno nebo vám prostě udělá pizzu se surovinami, které si na ní přejete namixovat bez výmluvy, že na takovou kombinaci nemá kalkulaci, hned udělá váš večer příjemnějším. Neznám lepší zážitek, než si nechat doporučit všechny speciality od někoho, kdo je do jídla nadšený stejně jako já...

Drink a malý snack

Úplně první věc, ze které jsem byla v Itálii unesená, byla tradice aperitivu. Okolo sedmé hodiny večer, když se sejdete s přáteli před večeří na koktejl, dostanete vždy k nápoji talířek drobných jednohubek, který je vám doplňován po dobu, po kterou pijete. To je „zadarmo?“– byla moje první reakce. V ceně okolo pěti eur (cena srovnatelná s cenami koktejlů u nás) dostanete hrst hranolků, několik čtverečků pizzy, pár oliv, chipsů, arašídů... Obsah talířku se liší podle podniku, ale myšlenka je jedna – zpříjemnit klientům jejich posezení a přimět je k objednání dalšího drinku.

A já si říkám, proč nemůže být něco „na zob“ podáváno automaticky i u nás? Slané pochutiny navíc zvyšují pocit žízně, řekněte sami, o kolik piv více byste vypili, kdy vám někdo na stůl pravidelně doplňoval, byť jen po malých dávkách, něco slaného na zub?

Pocit, že pro vás dělá někdo něco navíc, něco neočekávaného (byť to má již předem započítané v ceně jídla) je marketingový tah, díky kterému na váš večer jen tak nezapomenete, o zkušenost se podělíte se svými přáteli a sami se brzy vrátíte. Některé z těchto maličkostí se k nám už dostávají a myslím, že provozovatelé, kteří to již pochopili, za to sklízejí zasloužený úspěch. Těšme se, že si nás jednou budou hýčkat všichni, vždyť o tom to celé je, nebo snad ne?

Autor: Klára Šponerová