Lži a mýty o tom, co jíme

Nedávno jsem nevěřícně sledovala emotivní dokument „Cukr-blog“ o zabijáckém cukru. Přestože se snažím stravovat zdravě, nemám ráda dogmatický fanatismus – na protest jsem okamžitě zhltla půlku tabulky hořké čokolády. Nedlouho poté mě v jednom ženském časopise potěšil rozhovor s vyznavačkou zdravého životního stylu a vegetariánkou Helenou Houdovou. Když občas dostane chuť na jídlo nezapadající do jejího stravovacího konceptu, jednoduše si ho požehná a bez výčitek si na něm pochutná. Není divu, že mě nadchla anotace knihy amerického profesora religionistiky Allana Levinovitze „Lži a mýty o tom, co jíme“ s podtitulem Pravda o soli, cukru, tuku a především lepku.

Píše se v ní: „Pravda o tom, co jíme, není příliš romantická. Žádní stravovací démoni nebo zázračné léčby neexistují. Žádná rajská minulost nikdy nebyla – ani ušlechtilí divoši, zázračné elixíry, dokonce ani žádná pořádná dieta. Démony jsou výživoví poradci a panikáři, kteří vás nakazí svou úzkostí, neustálým objevováním nových toxinů a skrytých zabijáků, načež vám nabídnou rady, jak vás zachrání ze stravovacího pekla, které oni sami vytvořili…“

Asi jen málo lidí bude četba knihy svádět ke každodenní konzumaci štangle uheráku, tácu chlebíčků a limonád plných cukru, ale mnohým nejspíš vrátí odvahu k tomu, aby postupně vyzkoušeli všechny "prima" pokrmy.

Jak jíst bez výčitek

Z lidí, kteří rádi jedí, může přečtení historických faktů o vývoji záporných postojů k soli, cukru, tuku a lepku alespoň trochu sejmout pocit hříchu a úzkosti z toho, že tyto moderní „ničitele“ nezvládli ze svého jídelníčku vykázat trvale.

Kniha jistě povede i k řadě zajímavých polemik, protože autorova rétorika je místy podobná jazyku hlasatelů striktních a plamenných pravd o zdraví.

Ale jeho doporučení stravovat se ve „čtvrté dimenzi“ zní sympaticky: důležité je věnovat jídlu čas, lásku a pozornost, a přestat se zbytečně stresovat tím, co všechno bychom měli a neměli jíst.

Asi jen málo lidí bude četba knihy svádět ke každodenní konzumaci štangle uheráku, tácu chlebíčků a limonád plných cukru, ale mnohým nejspíš vrátí odvahu k tomu, aby postupně vyzkoušeli všechny „prima“ pokrmy a pochutnali si na nich pomalu, s radostí, plnou soustředěností a bez výčitek.

Autor: Jana Šulistová