Putování za jídlem východního Maďarska

Za jídlem východního Maďarska  Foto:
Za jídlem východního Maďarska
Foto: Jiří Michal

Naše putování východem Evropy začalo samozřejmě nakládáním kol a šatstva a zdoláváním prvních stovek kilometrů, ale na jídlo došlo záhy. Dvě posádky vyjely každá odjinud a někde jsme se museli potkat. Kde jinde než v hospodě.

A tak naše stravování začalo v úplně obyčejné hospodě při dálniční pumpě v Ladné u Břeclavi. Dámy držely bůhvíproč dietu, ale my chlapi jsme si dali tradiční české jídlo. Svíčkovou. Toto jídlo jsem samozřejmě nebral jako součást poznávání východu Evropy. Ale pokud jsem v Čechách, většinou si dávám buď svíčkovou nebo guláš. Podle kvality těchto dvou jídel zjišťuji, kde u nás umí vařit. A věřte, málokde to umějí. Vynikající guláš či svíčkovou jsem jedl maximálně pětkrát ve svém životě. A tak jsem aspoň rád, když narazím na provedení, které mi chutná. A v Ladné u Břeclavi mi chutnalo. Knedlíky byly lehce nadýchané a maso dobré. Omáčka sice nebyla výtečná, ale velmi slušná. Jako celek bych dal provedení v této restauraci trojku. Když k tomu přihodím cenu – 109 Kč –, tak ještě přidám plus. A pánové tři plus je už hodně dobré. Dobrý začátek cesty!

Cílem prvního dne bylo maďarské městečko Eger. V podhůří dvou nejvyšších maďarských pohoří Mátra a Bűkk je spousta vinic. K tomu se v tomto městě v neděli 25. srpna konaly vinné slavnosti. Díky tomu si pamatuji jedno z mála maďarských slov. Víno se řekne bor. V egerském okrese se pěstuje červené i bílé. V nabídce místních vinařů byla samozřejmě Kadarka, která byla o polovinu levnější než nabídka Cabernetu-Sauvignon. My ochutnali muškátové: Muskotály félédes fehérbor z roku 2007. Láhev stála 1600 forintů. Vstupné se na slavnosti žádné neplatilo, ale každý návštěvník si musel koupit sklenici. Ta stála 600 forintů. Jinak nebylo z čeho víno pít. Holt jiná forma podpory místních vinařů. Na víně bylo hned poznat, že jsme v kraji s daleko větším počtem slunných dní než u nás. Přírodního cukru spousta, takže dámám velmi chutnalo.

Za jídlem východního Maďarska  Foto: Jiří MichalBohužel jsme sklenky nechali v restauraci, kam jsme zamířili ze slavnosti na večeři. Pod rozsáhlou hradní pevností pamatující jak vládu Maďarů, tak Turků, jsme si z několika restaurací vybrali tu patřící hotelu Senator. Objednali jsme si maďarské pivo Soproni a začali studovat jídelní lístek. Maďarský nám moc nepomohl, ale naštěstí byl k dispozici další tři: v angličtině, němčině a polštině. To nás zarazilo, ale jen na chvíli, než jsme si uvědomili, že velká část východního Polska směřuje na jih Evropy právě přes tyto maďarské končiny. Samozřejmě že jsme si chtěli dát pravý maďarský guláš. Klasszikus gyluásleves marha lábszárból. Jenže anglická a německá verze říkala, že mají jenom gulášovou polévku. Sice byla v nabídce specialit a ne polévek, ale polská verze mluvila o guláši. Co myslíte, že to bylo? Ani guláš, ani polévka. Spíše polévka, ale hustá. Hlavní však bylo to, že byla výtečná. Plavala na ní sice oka, ale nebyla zbytečně pálivá. Jako příloha bílý chléb. Celkový dojem slovně lahůdka. Na to jsme se shodli všichni. Kdybych měl tomuto jídlu na stupnici od 1 do 5 udělit číslici, tak 4. Pětku si nechávám skutečně jen pro skvosty. Bohužel závěr kulinářského večera trochu poničil déšť, ale v baru na cestě do penzionu už zase bylo hej při místních pálenkách.

Za jídlem východního Maďarska  Foto: Jiří MichalDalší den, v pondělí, nás čekala jízda na kole vinařským krajem se závěrečným výjezdem na nejvyšší horu země Kékestetö. Je vysoká něco málo přes 1200 metrů. To se sice může na první pohled zdát málo, ale vyjíždí se z maďarské roviny, která je v nadmořské výšce 200 metrů. Takže pohoří Mátra ční nad vinařským krajem výrazně. Stoupání začalo až ve vesničce Abasár. Abychom se rozehřáli, koupili jsme si skleničku místního domácího vína. Kvalita jedním slovem: šťovík. To bylo nepříjemné překvapení, protože jinak seznámení s maďarským vínem na severovýchodě Maďarska bylo více než příjemným překvapením. Sice jsem už léta znal tokajská vína. A nemám tím na mysli slavné aszú. Ale tak dobrá v Čechách nikdy nebyla. Ale pravda, pil jsem je velice dávno, a to se maďarské vinice probouzely jako ty u nás.

Nejvyšší horu Maďarska jsme nedobyli. Zbývalo nám posledních 300 výškových metrů z celkové tisícovky, ale počasí hrozilo vodou. V poslední vesničce před vrcholem Mátraháza jsme zašli do restaurace. Z étlapu, což je jídelní lístek, jsme si vybrali jen polévky. Čekalo nás ještě 40 kilometrů a nikdo se nechtěl nacpat. Objednali jsme si tři polévky speciality: Szlovák tejfölös bableves kolbásszal, csűlökkel (fazolová s klobásou), Savanyú kaposzta leves kolbásszal (zelňačka s klobásou) a já Vargánya leves tejfölösen (krémová houbová polévka) – na obrázcích jdou v tomto pořadí za sebou od leva.

Za jídlem východního Maďarska  Foto: Jiří Michal

Barevně sice z palety malíře nevypadly, ale chuťově byly výborné. Trojka patří jedné každé. Nedokázal jsme určit, jestli houby jsou hříbky nebo všehochuť. Nejspíše lesní mišmaš. A zatímco jsme polykali výborné polévky, venku začalo lejt. Polévky tím pádem chutnaly ještě více. Ale stejně nás před vodou nezachránily. A to jsme čekali dvě hodiny. Bohužel celých 40 kilometrů sešupu z pohoří Mátra probíhalo v dešti. Jen jsme dojeli dolů, přestalo pršet, sluníčko se nad námi roztáhlo a my mezi vinicemi sjížděli zpátky do městečka Eger. Tak jsme si aspoň natrhali hrozny na vinici.

 

Navečer jsme opět zamířili do starého historického centra pod pevností (vár). Měl jsem vyhlédnutou šikovnou malou hospůdku Varkert-étterem. Řekl jsem si, že polévek bylo dost, ale hledejte v maďarském jídelním lístku speciality. Naštěstí měli ruskou verzi. Nejsem žádný velký milovník klasických jídel maďarské provenience, takže jsem vynechával lečo, perkelt. Dal jsem si jídlo s názvem Jatagan. Podle slovníku cizích slov je tímto výrazem označena zbraň podobná handžáru nebo s ním totožná. A co je to handžár? Bodná a sečná zbraň s rozeklaným jílcem bez ochrany pro ruku, mírně vlnovkovitě zakřivená za jílcem a před hrotem, ale celkem převážně rovná, asi 60 cm dlouhá, užívaná hlavně na Balkáně a v Turecku. Jídlo bylo dost drahé, téměř 2000 forintů. Díky tomu jsem se dozvěděl, že jídelníček východu země je šmrncutý tureckou kuchyní.

Za jídlem východního Maďarska  Foto: Jiří MichalVládu nad městem drželi Turci dost dlouho. Místní obyvatelé se nějakou dobu úspěšně bránili, a dokonce i odrazili i tureckou armádu čítající 80 000 vojáků, ale roku 1596 se už město ubránit nedokázalo a Turci ho obsadili. Na dalších 80 let se stal Eger tureckým městem, severním pohraničním městem Osmanské říše. Během této doby Osmané opravili pevnost, přebudovali kostely na mešity a postavili lázně. Po nezdařeném tureckém útoku na Vídeň nastal zvrat. Habsburkové v roce 1687 dobyli Eger zpět, muslimy vyhnali a také protestanty. Takže co vám připomíná jídlo na obrázku? No jasně, gyros! A nejenom podle vzhledu, ale i chuti. A k tomu výtečné maďarské víno. Co víc si přát při průjezdu zemí, kde se Maďaři nakonec tureckým hordám ubránili... I když turecké bandy dávno z Evropy odtáhly, gyros se roztáhl po celé planetě. Věřím, že jej ochutnali i v Grónsku.

Za jídlem východního Maďarska  Foto: Jiří MichalNejvyšší pohoří Mátra jsme sice nezdolali, ale vyšplhali jsme se na jiný vrchol – Kopasz. Kužel, možná sopečný, trčí nad vinařskou oblastí Tokaje, kam jsme zamířili náš třetí den v severovýchodním Maďarsku. Nebyl to sice vrchol Maďarska, ale aspoň oblasti Tokaj. Samotné městečko Tokaj na soutoku řek Tisza a Bodrog je necelých 100 metrů nad mořem. A Kopáč, jak jsme si jej nazvali hezky po česku – je vysoký 512 metrů. Ale je známý i pod názvem Tokaji hegy nebo Kopasz hegy.  Na jeho jižním/jihozápadním svahu mezi vesničkami Tokaj a Tarcal se rozprostírají vinice. Na vrcholek vede úzká asfaltová silnička k televiznímu vysílači.

Za jídlem východního Maďarska  Foto: Jiří MichalNež jsme se do kopce pustili, šli jsme na oběd. Přímo v Tokaji. Nevím, proč na jídelním lístku byla inzerovaná György Villa, kterážto stavba vypadala jako malý vinařský zámeček, když my seděli v bývalém socialistickém hotelu. Sice tuhle nálepku ztratil, ale spousta prázdných prostor byla důkazem, že kdysi sloužil socialistické rekreaci velkých výprav. Nyní se snažil vypadat jako drahý hotel. Na venkovní nabídce byl veden pod názvem Kerthelyiség a inzerovali terasu. Objednali jsme si... Co myslíte? Zase rybu. Soutok dvou velikých řek dělá z celé oblasti nejenom vinařský region, ale také rybářský. Většina z nás si dala Tokaji korhely ponty halászlé (rybí polévku po tokajském stylu). Rybou byl kapr. V celé řadě polévek našeho putování po Maďarsku to byla ta nejlepší. Jemně pikantní. Kdo chtěl výrazně pikantní, nasypal si do ní chilli papričky, které se zde k jídlu podávaly na více místech. Výrazně ostré nebyly, zato čerstvá zelená paprika nakrájená na kolečka pálila ďábelsky. Kdo si nechtěl zničit polévku, dal si papriku do misky až na poslední sousta. Tato polévka ode mne dostává známku 4,5. Pět nemůžu dát, protože bych neměl žádnou rezervu.

Za jídlem východního Maďarska  Foto: Jiří MichalPři objíždění hory Kopasz jsme na konci vesničky Tarcal narazili na otevřený vinný sklípek. A měli jsme dvojí kliku. Bylo otevřeno, hezké počasí a vinař uměl polsky. Byl to malý vinař s pěti hektary vinic. Vystudoval vinařství na vysoké škole v Sofii. A vinařství dělal jako hobby. Měl vedle toho normální zaměstnání. A víno bylo skvělé. Představil nám i dvě nová vína v místě – aspoň podle jeho slov – Sárga muskotály (Muškát žlutý, Muscat de Lunel, Muscat Lünel) a Zengö. Samozřejmě i nejklasičtější Furmint, který se pěstuje na 75 % ploch. Ten jediný byl suchý, aspoň jak to vnímáme my Češi. Typ Zengö jsem nenašel ani na wikipedii v popise "tokajské víno". Mistr Szedmák nás poučil, jak se dělí podle kvality slavné aszú. "Nejhorší" je tříputnové a nejlepší a nejdražší šestiputnové. Množství puten určuje, kolik puten "hrozinek" se nasype do 130 litrového soudku normálního bílého vína. Faktem je, že drahé aszú není potřeba kupovat. Jak muškát, tak zengö měly v sobě tolik přírodního cukru díky bohatému maďarskému slunci, že byly téměř na hraně dezertního vína. Lahoda, akorát se ho asi nedá vypít větší množství.

Za jídlem východního Maďarska  Foto: Jiří MichalVečer, samozřejmě v městečku Tokaj, jsme hledali další jídelní zajímavosti. Ale těžce jsme se zklamali. Většina podniků už byla na konci srpna zavřená nebo ve většině podniků brzo končili. Nakonec jsme museli k přístavu, kde mapa inzerovala dva hotely. Jeden byl zavřený, druhý naštěstí otevřený. Hezký prostor, chambre separée, až na to, že nás vyčmuchali raz dva komáři. A nakonec nabídka nic moc. Polévku jsem už počtvrté odmítl a dal si maso. Bohužel nic moc. Dal jsem si řízek na mandlích a hranolky. Známka 2,5. Ani mi nestálo za to zjistit, jaký je originální název. Dalo se to jíst, ale gurmánský zážitek či poznání něčeho nového to nepřineslo. Takže rozlučka s maďarskou kuchyní nic moc. Ale celkově: maďarské polévky skvost!

Další pokračování: Za jídlem Zakarpatské Ukrajiny

Autor: Jiří Michal

Videa

reklama

reklama