Čína ve Vodičkově ulici byla fenomén, chodil sem Werich, Gott i Matuška

Vodičkova 19, Praha 1. To byla pro zasvěcené adresa, kde se před revolucí vařila a podávala “čína”. Na poklady orientální kuchyně sem chodila celá pražská smetánka! Na čem si pochutnávali?

“Čína” v českém podání, tedy ta z dob budování vlasti, se dočkala různých zlepšováků. Od solených buráků, přes nakrájený šunkový salám, sterilovanou zeleninu nebo doladění chuti kečupem a maggi. Chudák Číňan by v tom kuchyni své vlasti pravděpodobně nepoznal, jen kopeček rýže by ho upozornil, že se jedná o jídlo na asijský způsob.

Ne tak “čína” ve Vodičkově ulici! Místní kuchyně měla k domácí verzi českých hospodyněk tak daleko, jak je to z Pankráce do Pekingu. Byla totiž autentická, pravá a skutečně prvotřídní. To proto především, že ji vařili skuteční čínští šéfové, kterým dal tuto důvěru samotný Mao Ce-tung.

Sošky Ming a karlovarské talíře

Proslulá čínská restaurace ve Vodičkově ulici byla otevřena 1. října roku 1958. S myšlenkou dát Praze skutečnou orientální restauraci přišel český velvyslanec ve Francii Adolf Hoffmeister, jinak také renesanční člověk mnoha uměleckých talentů. Právě pobyt ve Francii mu dal inspiraci k tomu, co by nemělo evropské metropoli chybět, a mohl srovnávat s tím nejlepším, co nabízela Paříž. Čínská restaurace byla jeho nápadem a snažil se, aby byla skutečně na úrovni.

Interiér navrhl architekt Eduard Holub a nic se neponechalo náhodě. Až z Číny doputoval do Prahy ebenový nábytek vykládaný perletí a slonovinou, vzácné sošky z dynastie Ming, orientální dekorace, zdobené paravany nebo autentické lustry z papyru. Něco českého tu ale přece bylo. Zakázku na porcelán dostala karlovarská porcelánka, která vyrobila na míru krásné bílé nádobí. Jedlo se z nich také hůlkami, které doputovaly opět z Číny.

Co ale bylo nejdůležitější, do Prahy přijeli výborní kuchaři z Pekingu, které vyslal sám velký vůdce Mao Ce-tung. Ti pak zaučili a vyškolili také české kolegy, z nichž proslul Vladimír Suchý. Ten pak po revoluci podnik převzal a přestěhoval do Hostivice, kde stále najdete oblíbená jídla s nezměněnou recepturou v restauraci U koruny. Zajeďte sem ochutnat třeba vyhlášené šuei-ču-žou, kung pao nebo kuře ve sladkokyselé omáčce. A určitě zkuste i výtečné předkrmy, třeba marinované ledvinky, trhanou slepici s ostrou hořčicí nebo černé vejce.

Kedlubna místo bambusu

Vzhledem k tomu, že se v socialistickém poválečném Československu dalo sehnat už tak máloco, suroviny se také musely dovážet z orientu. Vzhledem ke spřáteleným ideologiím našich zemí si soudruzi vyřídili pozdravy a už se do Prahy vezla vzácná vlaštovčí hnízda, sójová omáčka, bambusové výhonky nebo rýžové víno. I tak byly zavážky surovin ohroženy vágní logistikou, byrokracií a především vzdáleností, a tak se občas muselo improvizovat z českých surovin. Místo bambusu se dobře dala použít třeba kedlubna…

Polívka Matuška a věčný Gott

Kolem Vodičkovy to vždy kvasilo životem a divadelními scénami. Kousek byl Semafor, divadlo ABC, Divadlo Rokoko a další scény plné slavných herců, kteří místní “čínu” milovali a také si ji mohli dovolit. Chodil sem Jan Werich, Vladimír Menšík, Jana Brejchová, Milan Chladil, Helena Vondráčková nebo Waldemar Matuška, po kterém tu dokonce pojmenovali silnou česnečku s chilli, kterou obvykle léčil následky nějakého večírku – “polívka Matuška”. Karel Gott sám přiznal, že byl v čínské restauraci přímo pečený vařený, i když pálivé jídlo neprospívalo jeho hlasivkám.

Herci, zpěváci, ale také stranické šarže i obyčejní lidé si tu pochutnávali na autentických čínských jídlech, jako je kuře na kari a medu, kung pao, šuej-ču-žou nebo již zmiňovaná polévka z vlaštovčích hnízd, což byla exotika přímo nevídaná. Traduje se, jak se ze zásilek vlaštovčích hnízd, které přijely za Číny, musela pinzetou preparovat zapomenutá ptačí pírka, aby neskončila v polévce.

Zajímá vás gastro historie? Přečtěte si, jak to chodilo ve slavném Automatu Koruna:

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů


Přečtěte si také

Recepty